Státní památková péče a udržitelný rozvoj měst (2021)

Ve volebním období 2017–2021 poslanec Lukáš Černohorský, v souladu s pirátským programovým bodem – „Památky chceme zachovat i pro další generace: Prosadíme, aby vyjádření Národního památkového ústavu byla pro úřady závazná„, navrhoval změnu uspořádání státní památkové péče.. Společně se Zuzanou Kolaříkovou jsme se během této práce setkali s mnoha oponentními stanovisky. Část z nich a odpovědi (z roku 2021) na ně nyní níže překládám.

Návrh zreformovat zákon o státní památkové péči

Návrh řešil státní správu a nikoliv samosprávu. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči nabyl účinnosti dne 1. 1. 1988. Při svém vzniku vycházel z mezinárodních úmluv o ochraně kulturního dědictví, ke kterým náš stát přistoupil až o několik let později. S ohledem na dobu platnosti zákona lze tuto právní úpravu objektivně vyhodnotit. Lze konstatovat, že základní principy zákona zajišťující ochranu kulturních památek, památkových rezervací a památkových zón se v praxi osvědčily. Ovšem zvýšené nároky dnešní doby na výkon státní správy vedou i k potřebě zvýšit efektivitu a odbornost orgánů státní památkové péče.

Nezbytnost nové právní úpravy vyplývá především ze skutečnosti, že zákon o státní památkové péči vešel v účinnost k 1. lednu 1988. Je třeba konstatovat, že zákon předběhl svoji dobu, neboť vycházel z mezinárodních úmluv o ochraně kulturního dědictví a usiloval o účinnou ochranu kulturních památek. Bohužel v tomto ohledu nebyl a ani dnes není důsledně dodržován. Problémy současné praxe je proto nutné řešit novelizací zákona, která by objektivně odrážela potřeby dnešní státní památkové péče. Konkrétně jde o tyto problémy.

Stávající právní úprava stanovuje organizační uspořádání v §25, kdy je výkonná moc oddělena od odborné složky (tzv. dvojkolejnost). Odbornou část zajišťuje Národní památkový ústav a výkonná moc je v přenesené působnosti svěřena obecním úřadům obcí s rozšířenou působností (ORP) a krajským úřadům. Nedostatky vykazují jak správní řízení vedená z moci úřední, tak správní řízení o žádosti týkající se národních kulturních památek, kulturních památek, památkových rezervací a zón. Správní řízení jsou zbytečně zdlouhavá, komplikovaná a pro běžného občana nepřehledná.

Návrh odstranění tzv. dvojkolejnosti památkové péče je bohužel založený na akademické teorii a bohužel nezohledňuje praktickou rovinu, se kterou se každodenně potýkáme při snaze o zlepšení veřejného prostoru například v Praze. Tato praktická rovina je přitom založena na celospolečenské potřebě zohlednění také jiných veřejných zájmů nezbytných pro udržitelný rozvoj měst. V 10 největších městech ČR přitom vzniká 80% HDP.

Státní památková péče by měla hledat cestu k zefektivnění výkonu státní správy, která dnes trpí roztříštěností, komplikovaností, průtahy a formalismem. Cílovým stavem státní památkové péče by mělo být zjednodušení a zrychlení procesu povolovacích řízení, zvýšení srozumitelnosti, předvídatelnosti a přehlednosti postupů pro vlastníky památkově chráněných objektů, projektanty, investory, stavební firmy i další zúčastněné subjekty a v neposlední řadě zkvalitnění péče státu o kulturní památky, památkové rezervace a památkové zóny a náležité plnění závazků vyplývajících z mezinárodních úmluv o ochraně kulturního dědictví. K dosažení takového cílového stavu bude nutno přistoupit k reformě státní památkové péče, včetně jejího organizačního uspořádání. Potřeba změn vyplývá ze současných problémů na tomto úseku.

Základním předpokladem zefektivnění státní památkové péče je změna jejího organizačního uspořádání, která přinese zjednodušení a zrychlení procesu povolovacího řízení, zvýšení srozumitelnosti, předvídatelnosti a přehlednosti postupů správních orgánů, zkvalitnění péče státu o památkově chráněné objekty a důsledné dodržování závazků vyplývajících pro náš stát z mezinárodních úmluv o ochraně kulturního dědictví.

Formy řešení tzv. dvojkolejnosti jsou fakticky dvě:

Prvním je vyloučení odborné organizace – Národního památkového ústavu z účasti na jednotlivých správních postupech při hájení zájmů památkové péče s tím, že jeho role bude omezena na prezentaci památkového fondu, a nelze vyloučit, že v této souvislosti by si zároveň mohl ponechat i roli vědeckovýzkumné instituce a správce významné části památkového fondu. Organizační struktura památkové péče by byla zachována ve stávající podobě, tj. obecní úřady obcí s rozšířenou působností, krajské úřady a Ministerstvo kultury jako ústřední orgán státní správy.

Druhou cestou je vytvoření zcela nového státního správního úřadu, buď tzv. na zelené louce, nebo transformací Národního památkového ústavu na památkový úřad. V této souvislosti bývá zmiňována obdobná zkušenost ze Slovenské republiky, která je spojena s přijetím aktuálního zákona o ochraně památkového fondu v roce 2001. Otázku transformace Pamiatkového ústavu na pamiatkový úrad řeší ustanovení § 45 odst. 3 až 5 zákona č. 49/2002 Z.z., o ochrane pamiatkového fondu z 19. 12. 2001.

Slabina prvního řešení z hlediska zachování principu odbornosti je zcela zřejmá. Na 70 % obecních úřadů obcí s rozšířenou působností je přenesená působnost na úseku památkové péče vykonávána v rozsahu jednoho nebo ještě nižšího pracovního úvazku (viz níže). Zdroj: Kult (MK) 24-01 Roční výkaz o výkonech orgánů veřejné správy v přenesené působnosti týkajících se státní památkové péče, zpracované Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu (NIPOS).

V této souvislosti nutno připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/ 2009, který k činnosti orgánu státní památkové péče, k jeho posuzování, zda jsou zamýšlené práce slučitelné se zájmy památkové ochrany, uvedl: „Takový správní orgán je tedy nepochybně povinen znát nejnovější odborně relevantní trendy v památkové ochraně a dokázat zhodnotit, zda a jak mají být v jeho činnosti aplikovány. Proto musí stále zvažovat, zda jeho dosavadní správní praxe je v souladu s aktuálním stavem vědeckého poznání v daném oboru pokud nikoli, je povinen ji novým vědeckým poznatkům přizpůsobit. Patřičná úroveň odbornosti je zákonným znakem jeho rozhodování a může být podrobena soudní kontrole v rámci správního soudnictví.“ Požadavek Nejvyššího správního soudu na odbornou úroveň při rozhodování nelze naplnit, pokud výkon státní správy na úseku památkové péče je svěřen obecním úřadům ORP a krajským úřadům.

V březnu 2019 byl na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uspořádán Seminář Památková péče a stavební právo.

Seminář reflektoval aktuální téma věcného návrhu rekodifikace stavebního práva, který bude mít na ochranu památek zásadní vliv. Návrh připravený Ministerstvem pro místní rozvoj v úzké spolupráci s Hospodářskou komorou ignoroval veřejný zájem v oblasti péče o krajinu a památkovou péči. Na semináři vystoupili v hlavním panelu se svým příspěvkem Marcela Pavlová – náměstkyně pro řízení sekce výstavby a veřejného investování MMR, Vlastislav Ouroda – náměstek pro řízení Sekce kulturního dědictví MKČR, Václav Girsa – prezident ČNK ICOMOS, Richard Biegel – místopředseda Klubu za starou Prahu, Martin Kadrman – viceprezident ASORKD a Naděžda Goryczková – generální ředitelka Národního památkového ústavu (NPÚ). Že je to téma, která rezonuje odbornou veřejnosti potvrdil i zaplněný prostor Konírny Šternberského paláce. Semináře se zúčastnili i zástupci MHMP, mj. Jan Skalický, ředitel MHMP OPP.

Piráti deklarovali už ve svém volebním programu v roce 2017, že památky chceme zachovat i pro další generace s požadavkem, že odborná vyjádření NPÚ budou závazná. Na zmíněném semináři jsme shrnuli požadavky Pirátů a představil priority v oblasti památkové péče v souvislosti k předloženému návrhu rekodifikace stavebního práva, který pod záminkou urychlení stavebního řízení podřizoval orgány památkové péče pod rozhodování stavebního úřadu.

Na základě diskuze a následné analýzy se došlo k tomu, že nejlepší možné řešení je transformace organizačního uspořádání státní památkové péče spojením odborné a výkonné složky na jeden úřad. Tedy vznik Národního památkového úřadu a krajských památkových úřadů s detašovanými pracovišti v obcích s rozšířenou působností.

Jeden sloučený úřad bude mít proti současné situaci hned tři výhody:

zaprvé se tím vyřeší problém chybějícího odborného zázemí při posuzování žádostí v oblasti památkové péče,
zadruhé se urychlí a zjednoduší celý proces vyřízení jednotlivých žádostí
a do třetice se ušetří peníze z obecních rozpočtů, neboť podřízené památkové úřady budou plně financovány ze státního rozpočtu.

Navržené změny navíc pod hlavičkou Národního památkového úřadu a krajských památkových úřadů přispěly k náležitému plnění závazků vyplývajících z Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy a dalších mezinárodních úmluv týkajících se ochrany kulturního dědictví, ke kterým se ČR zavázala.

Z těchto mezinárodních závazků vyplývá také také jedna z dalších priorit Pirátů, kterou je účasti veřejnosti na ochraně památek.

Mezi další pirátské priority patří nutnost efektivněji reagovat na aktuální stav při chátrání kulturních památek, ať z moci úřední, tak nutnost nově definovat pravidla pro povinný výkup. Z opačného pohledu je třeba motivovat ty vlastníky kulturních památek, kteří ke svému vlastnictví přistupují zodpovědně. Nově je nutné definovat náhrady za omezení ve veřejném zájmu práva vlastníků památek a objektů v památkové chráněných územích. Proto je důležité hledat rovnováhu všech zájmových pohledů na problematiku památkové péče.

Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, nabyl účinnosti dne 1. 1. 1988. Je třeba konstatovat, že zákon předběhl svou dobu, neboť vycházel z mezinárodních úmluv o ochraně kulturního dědictví, ke kterým náš stát přistoupil až mnohem později. Zákon usiloval o účinnou ochranu kulturních památek. Bohužel nebyl a ani dnes není důsledně dodržován. Problémy současné praxe nutno řešit novelizací zákona, která by objektivně odrážela potřeby dnešní státní památkové péče.

Problémy současné praxe vyplývají především z organizačního uspořádání stanoveného § 25 zákona o státní památkové péči, kdy výkonná moc je oddělena od složky odborné (tzv. dvojkolejnost). Odbornou část státní památkové péče zajišťuje Národní památkový ústav. Výkonná moc je svěřena v přenesené působnosti orgánům samosprávy, a to obecním úřadům obcí s rozšířenou působností (dále jen „obecní úřad ORP“) a krajským úřadům.

Stávající organizační uspořádání, zakotvující oddělení odborné složky od výkonné, má negativní dopad na výkon státní památkové péče. Nedostatky vykazují jednak správní řízení vedená z moci úřední a jednak správní řízení o žádosti, týkající se národních kulturních památek, kulturních památek, památkových rezervací a památkových zón.

Správní řízení jsou zbytečně zdlouhavá, komplikovaná a nepřehledná. Dvojkolejnost státní památkové péče je matoucí nejen pro vlastníky památkově chráněných objektů, ale i pro další dotčené právnické a fyzické osoby. Nelze zajistit dodržování důležité zásady činnosti orgánu státní památkové péče, a to zásadu předvídatelnosti, resp. legitimního očekávání.

Skutečnost, že výkon státní památkové péče je v přenesené působnosti svěřen obecním úřadům ORP a krajským úřadům, náleží k prvořadým problémům současné praxe.

Důsledkem je nedostatečná ochrana národních kulturních památek, kulturních památek, památkových rezervací a památkových zón. Je ohroženo plnění závazků vyplývajících z mezinárodních úmluv, zejména z Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy. Výkon státní správy orgány územních samosprávných celků vede mimo jiné ke střetu zájmů, systémové podjatosti nebo korupčním rizikům.

Časově náročný a komplikovaný postup současně vede i k nižší odborné úrovni vyřízených žádostí. Správní řízení a vydané správní akty mnohdy nejsou v souladu se zájmem státu na ochraně kulturního dědictví. Tuto paradoxní situaci způsobuje výše uvedená skutečnost, že výkonnou mocí je pověřen obecní úřad ORP nebo krajský úřad, nikoliv samostatný orgán státu. Nastávají situace, kdy správní akt nerespektuje odborné písemné vyjádření Národního památkového ústavu. Mnohdy se vyskytují případy, že krajský úřad nebo obecní úřad ORP označí záměr uvedený v žádosti za přípustný, ačkoliv ve skutečnosti z hlediska zájmů státní památkové péče přípustný není. Jiným příkladem nerespektování odborného písemného vyjádření Národního památkového ústavu jsou závazná stanoviska, kdy zamýšlené práce sice jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné, ale pouze za určitých podmínek, ty ovšem orgán obecního úřadu ORP nebo krajského úřadu v závazném stanovisku neuvede nebo změní.

V některých případech, kdy obsah podané žádosti nekoliduje se zájmy obecního úřadu ORP nebo i krajského úřadu, dochází k jinému extrému. Úředník obecního úřadu ORP nebo i úředník krajského úřadu okopíruje písemné vyjádření Národního památkového ústavu a použije text do výroku i do odůvodnění svého správního aktu. Takový postup nutno označit za formalismus, který vede ke zbytečnému prodlužování doby k vyřízení žádosti.Jedna z příčin této praxe je skutečnost, že památkovou péči na krajských úřadech a zejména na obecních úřadech ORP vykonává nedostatečný počet úředníků, velmi často pouze jeden pracovník, který mívá i další agendu (např. ochranu přírody a krajiny nebo agendu samosprávy). Není reálné, aby za této situace pracovník orgánu samosprávy vykonával státní památkovou péči na patřičné odborné úrovni, a aby obsáhl celou problematiku tohoto multidisciplinárního oboru. Kvalifikované plnění úkolů státní památkové péče vyžaduje, jak jsem již jednou konstatoval, specialisty z mnoha vědních oborů, z dějin umění, ať už se jedná o malířství, sochařství, architekturu nebo umělecké řemeslo, z archeologie, antropologie, etnografie apod. Pro památkovou péči jsou nezbytné znalosti a zkušenosti týkající se zejména obnovy architektonických památek, včetně lidové architektury, technických památek, zahradnických úprav; urbanismu, krajinné architektury a v neposlední řadě restaurování kulturních památek nebo jejich částí, jež jsou díly výtvarných umění či uměleckého řemesla. Specialisté z různých vědních disciplín působí v Národním památkovém ústavu. Tato organizace zabezpečuje potřebnou úroveň odbornosti na úseku státní památkové péče. (viz výše)

Udržitelný rozvoj měst proto bude hrát naprosto zásadní roli v obnově země po COVIDu a proto je nezbytné ochraně těchto jiných veřejných zájmů věnovat pozornost.

Jedním z veřejných zájmů České republiky je zájem na jejím hmotném kulturním dědictví, tedy historicky vzniklých kulturních hodnotách tvořících součást prostředí života současné a budoucí společnosti. Významným segmentem hmotného kulturního dědictví je památkový fond, jehož součástí jsou i krajinářské kompozice jako součást kulturní krajiny.

Základními činnostmi památkové péče jsou:

ochrana památkového fondu;
uchovávání památkového fondu;
poznávání památkového fondu;
zprostředkování (prezentace) hodnot památkového fondu a zprostředkování jeho památkových hodnot veřejnosti.

Při ochraně, uchovávání, poznávání a zprostředkování památkového fondu je povinna veřejná správa, příslušná jak podle památkového zákona, tak podle dalších právních předpisů [např. podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů], učinit taková opatření, aby nedocházelo k neodůvodněným ztrátám památkových hodnot nebo samotných prvků památkového fondu, aby bylo zajištěno průběžné vědecké poznávání památkového fondu a aby tyto poznatky byly předávány široké laické i odborné veřejnosti a hodnoty památkového fondu zprostředkovány veřejnosti.

Orgán státní památkové péče posuzuje ve svých závazných stanoviscích (ať již vydávaných formou správního rozhodnutí nebo formou závazného stanoviska podle § 149 správního řádu) přípustnost zamýšlených prací či jiných zásahů dotýkajících se dřevin v památkově chráněném prostředí z hlediska zájmů státní památkové péče. Orgán ochrany přírody posuzuje žádost o povolení kácení podle kritérií uvedených v § 8 odst. 1 ZOPK (případně posuzuje zamýšlené kácení oznámené podle § 8 odst. 2 ZOPK), tedy z hlediska zájmů ochrany přírody, konkrétně ochrany dřevin rostoucích mimo les. V některých případech může být pohled z hlediska obou druhů chráněných zájmů souladný, v některých případech tomu tak být nemusí.

Dalšími problémy návrhu jsou jeho samotná centralizační povaha, předpoklady nulové finanční náročnosti samotné změny, úvaha o bezproblémovém přechodu pracovníků z jednoho úřadu na druhý a podobně. Právě tyto záležitosti přitom rozporujeme u vládní novely stavebního zákona, ale v památkové péči je naopak zcela absurdně obhajujeme. Veřejná moc by měla být co nejvíce decentralizována a památková péče není vyjímkou

Dle návrhu mají vzniknout nové správní orgány, a to Národní památkový úřad a krajské památkové úřady s kontaktními místy při obecních úřadech obcí s rozšířenou působností.

Již z tohoto lze vyvodit, že se nejedná o centralizaci státní správy, ale to restrukturalizaci s důrazem na zastoupení úřadu státní správy i v rámci dnešních ORP a krajích.

Nové orgány státní památkové péče budou vykonávat státní správu na potřebné odborné úrovni tak, jak uvádí Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009: „Takový správní orgán je tedy nepochybně povinen znát nejnovější odborně relevantní trendy v památkové ochraně a dokázat zhodnotit, zda a jak mají být v jeho činnosti aplikovány. Proto musí stále zvažovat, zda jeho dosavadní správní praxe je v souladu s aktuálním stavem vědeckého poznání v daném oboru, a pokud nikoli, je povinen ji novým vědeckým poznatkům přizpůsobit. Patřičná úroveň odbornosti je zákonným znakem jeho rozhodování a může být podrobena soudní kontrole v rámci správního soudnictví.“

Národní památkový úřad a krajské památkové úřady budou zákonem zřízeny jako orgány státní památkové péče a organizační složky státu ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Převezmou úkoly vyplývající ze stávajícího zákona, které dnes plní orgány státní památkové péče (krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností) a organizace státní památkové péče (Národní památkový ústav). Budou vykonávat kontrolní činnost podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). Národní památkový úřad převezme od Ministerstva kultury agendu prohlašování nemovitých a movitých věcí, popřípadě jejich souborů za kulturní památky a rušení těchto prohlášení podle § 2, § 3 a § 8 stávajícího zákona, neboť tato agenda úzce souvisí s evidencí kulturních památek, kterou nyní podle § 7 zákona vede Národní památkový ústav.

Organizační uspořádání státní památkové péče, spočívající ve vzniku Národního památkového úřadu a krajských památkových úřadů povede ke zkvalitnění výkonu státní správy. Orgány státní památkové péče budou na nezbytné odborné úrovni v souladu s aktuálním stavem vědeckého poznání, budou disponovat znalostmi z nejnovějších odborných trendů multidisciplinárního oboru památkové péče. Spojením výkonné moci a odborné složky se státní památková péče stane přehlednou, srozumitelnou a předvídatelnou. Povolovací řízení se zrychlí, zefektivní a zjednoduší. Navržené změny přinesou snížení byrokracie a odstranění formalismu. Vznik Národního památkového úřadu a krajských památkových úřadů přispěje ke zkvalitnění péče státu o kulturní památky, památkové rezervace a památkové zóny a k náležitému plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv o ochraně kulturního dědictví.

Národní památkový úřad bude zřizovatelem Státní památkové správy, příspěvkové organizace zajišťující správu kulturních památek v majetku státu zpřístupňovaných veřejnosti, kterou převezme od územních památkových správ Národního památkového ústavu.

Národní památkový úřad bude dále zřizovatelem příspěvkové organizace Výzkumného a vzdělávacího ústavu památkové péče. Výzkumnou, dokumentační, vzdělávací a osvětovou činnost na úseku památkové péče dnes zajišťuje Národní památkový ústav v souladu s požadavky mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, zejména Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy.

Současná právní úprava vychází z tzv. dvojkolejnosti státní památkové péče, která je vykonávána jak správními úřady, tak odborníky z Národního památkového ústavu. Vzhledem k navrhovaným změnám zákona bylo nutné provést analýzu finančních dopadů na státní rozpočet. Pro tyto účely bylo na základě oficiálních žádostí o informace (Zákon č. 106/1999 Sb.) osloveno všech 13 krajů a 205 (resp. 206 vč. Prahy) obcí s rozšířenou působností (ORP) za účelem poskytnutí celkových mzdových nákladů na pracovníky státní památkové péče spadající pod jejich úřad. Jedná se tedy o reálné náklady všech správních orgánů státní památkové péče vykonávající činnost státní památkové péče v přenesené působnosti za časové období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018. Platy zaměstnanců v tomto období odpovídají nařízení vlády č. 314/2017 Sb.,o platových poměrech zaměstnanců ve veřejné správě. Dále je nutné podotknout, že výše uvedení pracovníci potřebují ke své práci i servisní složky – zejm. IT, mzdové, personální a pracovníky zajišťující technický provoz budovy a samozřejmě další materiální podmínky, které nejsou v analýze zohledněny.

Pracovní pozice vykonávající památkovou péči se pohybují v rozmezí od 8. platové platové třídy do 13. platové třídy, přičemž nejčastěji jsou pracovníci zařazeni v 10. platové třídě (přepočteno na úvazky to činí 223,13). Nejvyšší 13. platová třída se vyskytuje pouze v rámci některých krajských úřadů a v jednom statutárním městě. Podobně je tomu i u druhé nejvyšší 12. platové třídy. V jednom případě bylo dokonce zjištěno, že výkon státní památkové péče pro obec vykonává pracovník na DPČ.

Na základě poskytnutých informací bylo zjištěno, že správní úřady vynaložily na celkové mandatorní mzdové výdaje celkem 143 058 124 Kč. Dle těchto údajů vykonávalo práci spojenou se státní památkovou péčí celkem 429 pracovníků (370,91 přepočteno na prac. úvazky), přičemž se v mnoha případech nejedná o plné pracovní úvazky a to zvláště u menších obcí, které mají velmi omezené personální kapacity, a pracovník tak v rámci své pracovní pozice vykonává pro úřad i jiné činnosti nesouvisející s památkovou péčí. Z analýzy je patrné, že menší obce mají problém se zajištěním výkonu státní památkové péče, a proto nalezneme různě velké úvazky již od velikosti 0,1 nebo se jedná o sdílená pracovní místa, kdy je správa vykonávána pro více obcí a obce se na mandatorních výdajích podílejí v různém poměru. V případě dvou obcí bylo dokonce zjištěno, že nedisponuje žádným pracovníkem a tuto činnost pro ně na základě veřejnoprávní smlouvy vykonává jiná obec. Další problematickým faktorem je, že i v případě, kdy pro obec pracuje více pracovníků vykonávající památkovou péči, tak často nevykonávají činnost památkové péče na plný úvazek. V tomto ohledu lze konstatovat, že z personálního hlediska je výkon památkové péče v obcích s rozšířenou působností (ORP) roztříštěn a celkově chybí jednotná koncepce.

Národní památkový ústav měl v roce 2018 celkem 2 245 zaměstnanců. Celkové mzdové náklady vč. zákonného sociálního pojištění v roce 2018 byly 995 406 503,95 Kč. Nutno podotknout, že v těchto mzdových nákladech jsou zohledněny veškeré pracovní pozice včetně servisní složky.

Návrh zákona nepočítá se zvýšením počtu zaměstnanců, protože do památkových úřadů budou delimitováni úředníci stávajících orgánů státní památkové péče a specialisté z Národního památkového ústavu. Naopak od nové právní úpravy se očekává zvýšení efektivity zaměstnanců vykonávajících úkoly spojené s výkonem státní správy na úseku státní památkové péče.

Státní rozpočet ani rozpočty krajů a obcí nebudou zasaženy žádnými dalšími výdaji. Návrh zákona nepředpokládá ani zvýšení nákladů na hmotné vybavení související se zřízením Národního památkového úřadu, krajských památkových úřadů a příspěvkových organizací. Bude plně využit nemovitý a movitý majetek ve vlastnictví státu, se kterým až dosud hospodařil Národní památkový ústav.

Zvýšení nákladů lze očekávat u části současných zaměstnanců NPÚ, kteří budou nově vykonávat státní správu. Kritériem může být průměrný plat. Průměrný měsíční plat zaměstnanců v pracovním poměru v Národním památkovém ústavu k 31. 7. 2016 byl 21. 232 Kč

(zdroj: Schválený rozpočet pro rok 2016 Národní památkový ústav; Příloha MK-S 178/2016 a č.j.: MK 740/2016 OE, publikovaný na: https://www.npu.cz/portal/npu-a-pamatkova-pece/npu-jako-instituce/povinne-zverejnovane-informace/rozpocty/rozpocet-na-rok-2016-upraveny.pdf).

Ve třetím čtvrtletí roku 2016 byla průměrná měsíční mzda v oblasti Veřejná správa, obrana, sociální zabezpečení 29.861 Kč (zdroj: Informační systém o průměrném výdělku (ISPV); http://www.ispv.cz/).

Nicméně i v případě slovenského příkladu se reforma neobešla bez zvýšení počtu pracovníků vykonávajících památkovou péči na dosavadním Pamiatkovém ústavu, k tomu viz § 45 odst. 4 zákona č. 49/2002 Z.z., o ochrane pamiatkového fondu z 19. 12. 2001, a proto i jakkoli definovaná úspora v podobě nevypláceného státního příspěvku nemůže být považována za automatický objem prostředků, který by mohl být použit na dorovnání výše uvedené platové nerovnosti spojené s tím, že by stávající objem pracovníků Národního památkového ústavu vykonávajících památkovou péči ve vazbě na správní činnosti byl převeden pod nově vzniklý úřad, kde by tento objem pracovníků spadal pod režim zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů.

Závěrem lze konstatovat, že na Semináři pořádaném pirátským poslancem Lukášem Černohorským v roce 2019 zaznělo, že lze dojít i k úspoře státního rozpočtu cca 230 tabulkových míst (cca = 110 mil. Kč/rok včetně odvodů v osobních nákladech) + 40 mil. Kč věcných nákladů – a tedy k úspoře celkem 150 mil. Kč ročně.

Na okraj je třeba připomenout, že stávající příspěvek státu na výkon přenesené působnosti územním samosprávám je obcím přidělován na základě velikosti obce a velikosti správního obvodu obce v dané působnosti, vyjádřené v počtu obyvatel. U obcí s rozšířenou působností (ORP) hraje ještě roli poměr velikosti správního obvodu k velikosti samotného správního centra v počtu obyvatel. V současnosti tak tento příspěvek není vázán na výkon agendy památkové péče konkrétním počtem úředníků a je otázkou, jak by z tohoto pohledu mohla být definována úspora státního rozpočtu.

K tématu také: https://jarnemec.cz/statni-pamatkova-pece-analyza-celkovych-mzdovych-nakladu-na-pracovniky-statni-pamatkove-pece/

Jedním z nejzásadnějších problémů dnešních měst v ČR je otázka řešení klimatických změn a pěší průchodnosti. S velikostí města se tyto problémy ještě zvýrazňují.

Klimatické změny jsou nejzásadnější výzvou dneška, s tím lze souhlasit. Návrh řeší památkovou péči, nikoliv životní prostředí či dopravu.

Návrh je v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika v oblasti památkové péče, resp. hmotného kulturního dědictví vázána. Na řešenou problematiku se konkrétně vztahují zejména následující mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána:

Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, publikovaná pod č. 73/2000 Sb. m. s. – tzv. Granadská úmluva
Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, publikovaná pod č. 159/1991 Sb.
Úmluva o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků, publikovaná pod č. 15/1980 Sb.
Evropská úmluva o krajině, publikovaná pod č. 13/2005 Sb. m. s.
Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví, publikovaná pod č. 39/2009 Sb. m. s.

Vznik Národního památkového úřadu a krajských památkových úřadů by přispěl k náležitému plnění závazků vyplývajících z Úmluvy o architektonickém dědictví Evropy a z dalších mezinárodních smluv týkajících se ochrany kulturního dědictví.

Ve spojitosti k památkové péči, která klima nijak nezatěžuje lze konstatovat, že by bylo vhodné se zaměřit na ochranu již existujících přírodních kulturních památek – například staletých stromů, které je nevhodné kácet jak vzhledem k jejich historickému, tak klimatickému důvodu. Nebo podpořit obnovu parků a nikoli je umenšovat jak jsme toho často svědky, z čehož ale nelze vinit výkon památkové péče, která je naopak pro zachování přírodních památek.

Je v podstatě nepochybné, že vkladem naší generace do historických jader měst nebudou žádné velké nové stavby, které byly součástí procesu rozvoje měst po staletí. Naše generace musí nyní přidat do historických jader měst především vrstvu „modrozelené infrastruktury“ spolu se zajištěním bezbariérové pěší průchodnosti.

Spojením výkonné moci a odborné složky se státní památková péče stane přehlednou, srozumitelnou a předvídatelnou. Povolovací řízení se zrychlí, zefektivní a zjednoduší. Navržené změny přinesou snížení byrokracie a odstranění formalismu. (viz výše)

Jedním z hlavních problémů památkové péče v ČR je to, že zejména na straně NPÚ nejsou bohužel tyto skutečnosti nijak reflektovány, respektive jsou cíleně sabotovány. Ideálem památkářů je v podstatě město, ve kterém nelze reálně žít a bydlet, ale které působí dobře jako kulisa pro turisty nebo fotografy. Jedná se v postatě o snahu o skanzenizaci historického jádra, která přináší všechny další návazné negativní jevy na nestavební úrovni.

Tato tvrzení nejsou pravdivá.

Stromy v památkově chráněných území upravuje např. metodika: Dřeviny na veřejných městských prostranstvích (Z. Novák, Praha, 2001). V literatuře obecné principy řešení zeleně v územním plánování uvádí např. Vorel, Balabánová, Kyselka (2013). Problematiku specifických pojmů a zásad používaných pro regulaci ploch zeleně v regulačních plánech obecně shrnují např. Maier (2000), Mejsnarová (2001), Šteflíček (2001). Všeobecné i speciální informace o technologických postupech na výsadbu a péči o zeleň nebo jen o určitých pracovních operacích prováděných na různých stanovištích, používaných materiálech a nářadí je možné čerpat z mnoha starších i novějších literárních pramenů. Např. péči o stromy a jejich ochraně v zastavěných územích se v zahraničí věnovali Höster (1993); Bernatzky (1994); Siewniak, Kusche (1994); Trowbridge, Bassuk (2004). Na problematiku stromů v ulicích se zaměřili Balder, Ehlenbracht, Mahler (1993), v ČR kupř. Pejchal (1994). Řezy u dřevin popisuje Brown (2004), v české literatuře pak např. Gregorová (2000); Žďárský (2008). Technologické operace pro výsadbu a následnou péči o dřeviny prezentují Kavka et al. (1970); Ondřej (1991); Kolařík et el. (2003); Smýkal et al. (2008); Hurych et al. (2011); nejnověji pak Málek, Horáček, Kiesenbauer (2012). Návody na zakládání trávníků a péči o travnaté plochy uvádí kupř. Hrabě et al. (2009); Cagaš et el. (2011). Způsoby zakládání zeleně a péče o ní jsou zakotveny rovněž v ČSN 83 9021, ČSN 83 9031 a ČSN 83 9051. Pro výběr dřevin v zahradní a krajinářské tvorbě byly zpracovány jako vodítka pomůcky opírající se o diferenciaci území státu podle zemědělských typů a podtypů (Scholz 1967), klimatických oblastí (Benčať 1982), vegetačních stupňů vůdčích dřevin (Hurych 1985). Otázkou výběru dřevin pro veřejná městská prostranství z hlediska jejich kulturněhistorických hodnot se zabýval Novák (2001).

Již jen z tohoto výčtu lze vidět, že památková péče se v oblasti výsadby a péče o zeleň aktivně zapojuje a má zde funkční metodiky, které uplatňuje. (viz níže)

Byl to právě NPÚ, který vyvinul např. velké úsilí, aby zabránil zničení zeleně v Anenském trojúhelníku na Praze 1. A byl to právě MHMP OPP, který v roce 2017 napsal: “Po úpravě má dojít k vysazení jedné lípy, další náhrada zeleně má být provedena na jiném pozemku.”

Stejně tak NPÚ v praxi často marně brání přestavbě centra na turistický skanzen – myšleny jsou přestavby bytových domů na hotely a airbnb apartmány – aniž by našel v politické reprezentaci města jakoukoli oporu (v koncepci udržitelného cestovního ruchu o tom není ani slovo). Stejně tak ji marně hledá u OPP a to i u bující říční turistické infrastruktury, kterou bezpochyby představuje i navržené přístavního mola s Lavičkou Vaclava Havla. (viz níže)

Přenesená působnost státní správy na městech zastává alespoň někdy odlišné stanovisko od NPÚ a tím dochází k vyvažování excesů NPÚ. Díky tomu je alespoň někdy umožněn udržitelný rozvoj měst a zlepšení veřejného prostoru pro lidi. V případě, že by NPÚ nad sebou nemělo tento racionální korektiv, tak by došlo v praxi jen k dalšímu zhoršení situace.

Problémem současné praxe je mimojiné projednávání a schválení dokumentace. Podle § 14 odst. 7 zákona o státní památkové péči vlastník nebo projektant projedná s Národním památkovým ústavem v průběhu zpracování přípravnou a projektovou dokumentaci zamýšlených prací na nemovité národní kulturní památce, kulturní památce nebo na nemovitosti v památkově chráněném území.

Národní památkový ústav při projednávání poskytuje potřebné podklady, informace a odbornou pomoc. Jedná se o účinný nástroj, který se v praxi osvědčil. Díky tomuto nástroji může docházet k časovým a finančním úsporám na straně vlastníků. Odborná pomoc Národního památkového ústavu je benefitem pro vlastníky a představuje jednu z forem kompenzací za omezení vlastnického práva.

Problém projednávání a následného schvalování dokumentací spočívá v dnešním organizačním uspořádání státní památkové péče, kdy odborné konzultace zajišťuje Národní památkový ústav, ale rozhodovací pravomoc má krajský úřad nebo obecní úřad ORP. Daný postup je pro projektanty a vlastníky památkově chráněných objektů komplikovaný, nepřehledný a nepředvídatelný. Nelze vyloučit, že ačkoli vlastník nebo projektant v průběhu zpracování dokumentace ji zodpovědně projedná s Národním památkovým ústavem a všechny připomínky do dokumentace zapracuje, obecní úřad ORP nebo krajský úřad se s odborným názorem Národního památkového ústavu neztotožní. Nelze tak předvídat výsledek vyřízení žádosti o vydání závazného stanoviska orgánu státní památkové péče k dokončené dokumentaci, která mnohdy bývá finančně velmi nákladná.

Dalším problém současné praxe je výkon dozoru. Zákon o státní památkové péči ukládá krajskému úřadu a obecnímu úřadu ORP povinnost dozírat na dodržování zákona a vykonávat dozor při prováděných pracích na památkově chráněných objektech. Národní památkový ústav je podle zákona povinen zabezpečovat odborný dohled nad prováděním komplexní péče.

V praxi přináší výkon dozoru mnohá úskalí. Problémy vyplývají především z organizačního uspořádání, kdy výkonnou moc na úseku státní památkové péče zajišťují orgány státní správy v přenesené působnosti a odbornou složku Národní památkový ústav. Ačkoli Národní památkový ústav upozorní na porušení zákona, obecní úřad ORP či krajský úřad nezahájí správní řízení ve věci uložení sankce nebo stanovení opatření ke zjednání nápravy.

Odlišné zájmy územních samospráv a státu, rozdílné názory úředníků obecních úřadů ORP nebo krajských úřadů a odborných pracovníků Národního památkového ústavu prezentované při výkonu dozoru v souvislosti s obnovou památkově chráněných objektů (např. při kontrolních dnech) způsobují situace, které jsou rozporuplné, nepřehledné a mají negativní dopad na odbornost a kvalitu prováděných prací.

Je ohroženo plnění závazků vyplývajících pro náš stát z mezinárodních úmluv, například z Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy, která byla jménem České republiky podepsána ve Štrasburku dne 24. června 1998. Ve 4. článku této mezinárodní úmluvy se uvádí: „Každá Strana se zavazuje, že: 1. zavede patřičné procedury dohledu a autorizace, jak to vyžaduje právní ochrana daných statků, 2. předejde znetvoření, zchátrání nebo demolici chráněných statků.“ Památková péče musí zohlednit mnoho legislativních úprav, primárně jde o zákon, který upravuje památkovou péči (viz výše), a jeho prováděcí předpisy, a dále minimálně o zákon č. 500/2004 Sb., o správním řízení (správní řád), zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, Úmluvu o ochraně architektonického dědictví Evropy, publikovanou pod č. 73/2000 Sb.m.s., Úmluvu o ochraně archeologického dědictví Evropy (revidovanou), publikovanou pod č. 99/2000 Sb.m.s., Úmluvu na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu a Protokolu k ní, publikované pod č. 94/1958 Sb., Druhý protokol k Haagské úmluvě na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu z roku 1954 Haag, publikovaný pod č. 71/2007 Sb.m.s., Úmluvu o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, publikovanou pod č. 159/1991 Sb., zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a jeho prováděcí vyhlášky, zákon č. 214/2002 Sb., o vývozu některých kulturních statků z celního území Evropské unie, zákon č. 101/2001 Sb., o navracení nezákonně vyvezených kulturních statků, nařízení Rady EHS č. 116/2009, o vývozu kulturních statků (kodifikovaného znění), nařízení Komise (EHS) č. 752/93 provádějící nařízení Rady č. 3911/92, ve znění nařízení Komise (ES) č. 1526/98, zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) nebo zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).

Zdroj: Právní předpisy a literatura k odborným předpokladům zvláštní odborné způsobilosti pro výkon správní činnosti při památkové péči a správě sbírek muzejní povahy. Zde pak nepostačí se seznámit jen s vlastním obsahem normy při vstupu na pozici, kde zejména § 21 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů vyžaduje zkoušku odborné způsobilosti, ale je třeba průběžně sledovat i následný vývoj těchto právních norem, a to včetně například doprovodné judikatury.

V praktické rovině je totiž důsledkem činnosti NPÚ snaha o sabotování sázení stromů ve městě, protože „je to ahistorické“ / „dříve tam stromy nebyly tak není důvod proč by tam měly být teď“ / „byl by zastíněn výhled na krásné historické fasády“. Primárním problémem, který by měl být přednostně legislativně řešen v oblasti památkové péče je ten, aby památkáři nemohli sabotovat snahy samospráv o zlepšení veřejného prostoru, které jsou založeny na odstranění bariér nebo zlepšení mikroklimatu.

Toto tvrzení je velmi demagogické. (viz výše)

Autor myšlenky si bere NPÚ jako takového rukojmí v boji za sázení stromů. Z politického hlediska je sice pochopitelné, že politik chce plnit své předvolební sliby, díky kterým byl do svého úřadu zvolen, nicméně není možné svalovat veškerou vinu za nevysázení deklarovaného počtu stromů pouze na NPÚ.

Důvody, proč nelze v samotném historickém centru pod nejvyšší ochranou UNESCO sázet stromy nejsou banální, jak autor uvádí a netýkají se pouze názorů odborníků z NPÚ.

Problematickým aspektem jsou například rozsáhlá archeologická naleziště, nebo spletité sítě elektrického, plynového, vodovodního a jiného vedení, jež není dostatečně zmapováno tak, aby se dalo bez obav povolit novou výsadbu, která by tuto síť nenarušila a nedošlo k nečekaným haváriím. Co se týče působení NPÚ ve prospěch automobilové dopravy, tak zde chybí jediný validní zdroj ze kterého lze vycházet.

NPÚ určitě nemá kompetence k tomu řešit či jinak ovlivňovat dopravu v centru a už vůbec ne tu automobilovou. Ze své funkce řeší péči o kulturní památky, nikoliv třeba funkce a veřejné zájmy v oblasti dopravy či životního prostředí apod.

Více ke kompetencím NPÚ mužete dohledat zde – https://www.npu.cz/cinnosti

Veřejný zájem životního prostředí a veřejný zájem památkové péče jsou dvě rozdílně věci. A v konkrétních případech je nutné nacházet kompromisy, tak, aby oba veřejné zájmy byly adekvátně respektovány, stejně jako další zájmy a legislativní úpravy.

Například: “V Pražské památkové rezervaci veškeré úpravy podléhají schvalování orgánů památkové péče. Tu metodicky vede právě NPÚ. Jeho specialista na zeleň dokáže v rámci zvolených lokalit promyslet životní podmínky pro vybrané stromy a zpřesnit je (například sladit urbanistou-architektem navržené rozestupy a odstupy s nároky stromů), ale také navrhnout použitelnou druhovou škálu.

Povolení památkářů potřebujete i při nahrazování pokáceného stromu stromem jiného druhu (proto se zpravidla nahrazuje druhem stejným).
Hlavním posláním památkářů je chránit historický charakter města. Proto posuzují i zvolenou kompozici stromů v rámci ulice i ve vztahu k pohybu lidí a pohledovým situacím. Včasnou konzultací lze ušetřit mnoho prostředků a času věnovaných bez této konzultace na projekt, který by byl ve finále neprůchozí nebo nehospodárný. Z vytipovaných lokalit jich tak v našem případě přibližně 90 % dostalo od NPÚ zelenou a došlo i k velmi užitečnému zpřesnění zadání.”
Zdroj: http://zelenaprojednicku.cz/vysazeni-noveho-stromu-v-pamatkove-rezervaci-jak-na-to/

Daslším příkladem může být přestvba Malostranského náměstí.

Problematiku řeší mj. i oficiální materiál MHMP: Budoucnost Malostranského náměstí.
https://www.praha.eu/file/2724002/Brozura_148x210_malostr_namesti_web.pdf

“Pod dnešním povrchem Malostranského náměstí se skrývá několik tisíc let stará historie Prahy zašifrovaná ve vrstvách hlíny, písků a v nánosech bahnitých sedimentů. Naprostá bezpečnost před vltavskými povodněmi, kvalitní zemědělská půda, blízká petřínská ložiska železné rudy i jiných surovin a blízkost ojedinělé možnosti přechodu přes řeku poskytovaly příhodné podmínky pro zdejší osídlení již od pravěku. Nálezové situace z různých období od 5. tisíciletí před n. l. (příchod prvních zemědělců) do 8. století n. l. se dochovaly zcela výjimečně. Z velké míry je poničila intenzita zdejšího nepřetržitého osídlení, prokazatelně trvající nejpozději od 9. století n. l. Nejvíce utrpěly při výstavbě hradeb z dřeva a hlíny, pro něž posloužily jako stavební materiál. Nejstarší z dosud objevených fortifikací, jejíž příkop vznikl patrně okolo roku 800, probíhá pod jižní a západní částí dnešního náměstí. “Jde o téma, které se v minulosti řešilo v souvislosti výstavbou podzemního parkoviště, viz např. https://zpravy.aktualne.cz/regiony/praha/archeolog-podzemni-garaze-na-male-strane-odstrani-vsechno-zb/r~f139968a329711e8bacfac1f6b220ee8/

NPÚ souhlasil s výsadbou aleje podél Profesního domu na severní části Malostranského náměstí. V minulosti souhlasil také s výsadbou platanů v dolní části. Nyni se přiklání k názoru, že je vhodnější zde komponovat platan jako výrazný solitér a nikoli skupinu jako třeba na místě za 2. sv. války zničeného křídla radnice na Staroměstském náměstí. V místě nádrže měl být původně umístěn vodní prvek. Není jasné jestli by se všechny stromy a vodní prvek do nádrže vměstnaly.

Nový legislativní návrh by měl především jednoznačně vyloučit možnost jednotlivce jakýmsi subjektivním estetickým názorem sabotovat zjevný celospolečenský zájem většiny obyvatel na kultivaci veřejných prostranství definovaný demokratickým procesem (sázení stromů, budování modrozelené infrastruktury, odstraňování obrubníků, zlepšování pěší průchodnosti terénem, …). To je legislativní úprava, kterou skutečně potřebujeme a o takové legislativní úpravě jsem připraven jednat.

Stávající zákon účast veřejnosti na ochraně architektonického dědictví nepředpokládá. Nicméně dle závazku ČR z Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy musí ČR zřídit na různých stupních rozhodovacího procesu náležité mechanismy pro poskytování informací, konzultace a spolupráci mezi státem, regionálními a místními úřady, kulturními institucemi a spolky a veřejností.

Zakotvení podílu výše uvedených subjektů na ochraně architektonického dědictví vyplývá rovněž z čl. 14 Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy. Toto ustanovení ukládá stranám úmluvy „zřídit na různých stupních rozhodovacího procesu náležité mechanismy pro poskytování informací, konzultace a spolupráci mezi státem, regionálními a místními úřady, kulturními institucemi a spolky a veřejností“.

Ustanovení o úloze veřejnosti při ochraně architektonického dědictví zavádí zcela nový prvek v možnosti, aby výše uvedené subjekty organizované v oblasti ochrany architektonického dědictví spolupracovaly za určitých podmínek s orgány veřejné moci způsobem popsaným ve shora citovaném článku Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy. Takovými subjekty jsou např. Klub Za starou Prahu, Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče, Památkářská obec českokrumlovská, Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR, Uměleckohistorická společnost aj. Zaměření příslušného subjektu, kterým je ochrana architektonického dědictví, nemusí splňovat jeho název, ale skutečná náplň jeho činnosti. Tento požadavek tak neplní například zpravidla ty spolky, jejichž doménou je spíše činnost výchovná (Skaut, Junák), sportovní (Sokol) a jiná.

Naštěstí pro město v něm bylo několik stromů zasazeno ještě v době, kdy žádní památkáři neexistovali

Počátky péče o kulturní dědictví v tom smyslu, jak je chápeme dnes, spadají až do 18. století. Lze tedy konstatovat, že tvrzení se nezakládá na pravdě.